Ne proto, že bych čekal, že je všechny chytím. Spíš proto, že zvědavost mě vždycky zavedla někam, kam stálo za to jít.
Vyrostl jsem ještě v době, kdy technologie nebyla součástí každodenního života. K nejmilejším vzpomínkám patří chvíle s dědečkem — věci jsme rozebírali a zase skládali dohromady.
Když se ohlédnu, myslím, že mě vlastně nebavilo věci opravovat. Bavilo mě jim rozumět.
Bylo na tom něco hluboce uspokojivého: desítky nesouvisejících dílků se najednou staly jedním funkčním celkem. Přesně tenhle pocit mám dodnes.
Postupem let jsem prošel softwarem, automatizací, průmyslovými systémy, brandingem, výrobou, produktovým designem i umělou inteligencí. Technologie se změnila k nepoznání. Motivace ne.
Nikdy mě nezajímala technologie sama o sobě. Zajímá mě, co se stane, když zmizí.
Když je systém tak přirozený, že lidé přestanou myslet na software a soustředí se na svou práci. Když ze složitosti zůstane jen jasnost. Když frustrace tiše ustoupí jistotě.
Rád dělám složité věci jednoduchými — a jednoduché věci nechávám zmizet.
Některé z mých nejoblíbenějších projektů začaly větou: „Tohle asi nejde…“
Nejvíc mě naplňují projekty, u kterých nejde o počet funkcí ani o velikost rozpočtu. Jsou to ty, u kterých někdo řekne: „To dává smysl.“ Právě ty chvíle mi připomínají, proč jsem vůbec začal něco stavět.
Věřím taky, že spousta problémů ve světě nezačíná technologií — začíná nepochopením. Kdybych mohl tiše změnit jednu věc, pomohl bych lidem rozumět si o něco lépe. Lepší software, lepší produkty i lepší byznys stojí na stejné dovednosti: nejdřív poslouchat, teprve potom řešit.
Ke každému projektu přistupuju se stejnou zvědavostí, jakou jsem měl jako dítě u dědečka, když jsme věci rozebírali.
Jen teď místo strojů skládám systémy, zážitky a nápady.
A pořád honím motýly.
